Jako, každý nastávající rodič, jsem se těšila na své první dítě. Měla jsem vše pečlivě připravené, nažehlené a nakoupené. Přemýšlela jsem jak asi bude vypadat? Bude mít ďolíčky ve tváři po tatínkovi?Nebo snad modrá očka po mamince?
Devět měsíců byla pro mě šíleně dlouhá doba. Protože jsem byla na rizikovém těhotenství, tak jsem měla větší možnost si nastudovat různé odborné články, knihy a časopisy. Sice jsem si říkala, že realita bude asi jiná, a stejně si vše udělám podle sebe, ale co kdyby náhodou se něco hodilo?
Narazila jsem na článek, který mě zarazil. Psalo se tam, že se stává, že matka po porodu neucítí žádnou radost, lásku a něhu z dítěte. Jsem si pomyslela, co to můžete být za matku? Přeci když dostanu konečně do náruče své vytoužené miminko, jak nemůžu nemilovat? Článek jsem odložila a raději jsem si četla o něčem veselejším.
Nastal můj den D. Uslyšela jsem poprvé pláč mého syna. Přestříhli pupečníkovou šňůru, zkontrolovali, otřeli a dali mi ho na hruď. A já koukala na pomuchlané, fialové dítě s nateklými víčky, rozplácnutým nosík a šišatou hlavičkou. Pomyslela jsem si, to je jako on?To je to krásné voňavé a růžové miminko? Nedostavila se žádná radost, něha a láska. Jen jsem v náruči držela nějaké dítě. Byla jsem šíleně zklamaná a vystrašená zároveň. Postupně jsem si uvědomovala, že jsem přesně ta necitelná matka, kterou jsem odsoudila. Stále jsem se dívala na syna a doufala, že to z ničeho nic přijde. A já budu normální šťastná matka.
Nikomu jsem se svými pocity nesvěřila. A dnes vím, že to byla šílená chyba, která mohla vyústit v laktační psychózu.
Velice mi pomohlo domácí prostředí, kde jsem se začala uvědomovat, že na tak důležitý zlom v mém životě, jako je další člen v rodině, je zapotřebí času a klidu. Naštěstí dopadlo vše dobře a já se do svého miminka postupně zamilovávala a zvykala si na něj. Je to moje světlo v duši.
