Nikdy by mě nenapadlo, že matka může tak hazardovat se zdravím svého nenarozeného dítěte. Mě vlastně ani nenapadlo, že něco takového existuje. Moje kamarádka Káťa mě o tom přesvědčila, že to možné je. S Katkou se znám od základní školy a kamarádství přetrvává dodnes, a to je už pěkná řádka let ☺. Protože jsme nikdy nebyly žádný tintínka a postava nám začala vadit, tak jsme se rozhodly zhubnout. Začali jsme spolu běhat, posilovat a zdravě jíst. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Kila šla krásně dolů a tělo trošku vypadalo k světu. Konečně jsme si mohly vzít i obepnutá trika.
Společná radost netrvala dlouho. Katka se přivdala do Prahy. Přesto jsme si často psali sms, telefonovaly a když to šlo tak se i navštívily. Teď byla řada na mě. Já se tak těšila, že se skoro po pul roce uvidíme, ale co jsem viděla mě šokovalo. Viděla jsem pobledlou kostnatou tvář, ruce a nohy jak párátka. Nebyla to ta krásná a štíhlá holka plná života. Stála proti mně troska. Hned jsem se ji zeptala, zda není nějak vážně nemocná, nebo zda ji manžel nebije. Napadaly mě různé katastrofické scénáře. Katka na mě nechápavě koukala. Jak nemocná? Jako, že sem přibrala?Jo, já vím, však se snažím nejíst, abych to zase shodila. A v tu chvíli mě to došlo co se děje. Horem, dolem sem do ní hučela ať neblbne, že chce mít děti a to musí být zdravá. Stále sem se snažila do ní dostat nějaké jídlo. Že si posedíme u vínka, chlebíčků a brambůrek nemohla být ani řeč. Když jsem odjížděla, slíbila mi Katka, že se nad tím zamyslí, navštíví lékaře a začne zase jíst. A já ji hloupá věřila.
Když jsme si psaly, vždy jsem se ji ptala jak na tom je, zda jí, jak přibírá. Nikdy toto téma netrvalo dlouho, ale říkala jsem si, že se s tím popere. Čas letěl a uběhl půl rok. Katka měla pro mě úžasnou zprávu. Čekala miminko. Jak já byla šťastná. Říkala jsem si, tak přeci jen si vzala moje rady k srdci, začala jíst a povedlo se otěhotnět. Jen kdybych tušila jak jsem daleko od pravdy. Chtěla jsem za ní přijet, ale vždy padla nějaká výmluva – služební cesta, není ji dobře, dovolená, návštěva rodičů apod. Na nějakou dobu se Katka odmlčela a já měla strach zda je vše v pořádku. Katka mi napsala, že skončila v nemocnice, protože holčička neroste a nepřibírá tak jak má. Hned jsem ji uklidňovala, že to určitě dožene, prostě některá dítka jsou menší. Za měsíc mi opět napsala, že leží v nemoci na kapačkách. To jsem nevydržela a rozhodla jsem se za ní podívat. Co jsem viděla v nemocnici nezapomenu. Ležící průhledná Katka. Hned jsem se rozplakala jak jsem ji uviděla. A jedině co ze mě vypadlo bylo: Proč ubližuješ svému dítěti? Ani bříško nešlo skoro vidět. Katka jen mlčky odpověděla: já už jinak žít neumím. Nechápala jsem jak její rodina a blízké okolí je slepé. Další vlna zlosti se otočila proto lékařům. Však jim musí být jasné, že je nemocná a dítě brzo mrtvé. Hned jsem zašla k lékařům a poprosila o nějaké informace. Sloužil zrovna fajn doktor, který vyslechl příběh Katky. Do půl hodiny u Katky byla psycholožka, která ji dala šanci znovu zdravě žít. Katka musela zbytek svého těhotenství ležet v nemocnici. Konečně začala více jíst. Miminku se začalo lépe dařit. Porod byl plánovaný. Sice holčička byla drobnější, ale naštěstí vážnější následky neměla. Dnes už Katka čeká druhé dítě, chlapečka. Jen v dnešní době má už o 20 kg více než v době kdy hladověla.
Naštěstí tady v tomto příběhu dopadlo vše dobře.
