Kdo jsem? A co dělám?
Jmenuju se Irena Bartošová a jsem maminkou dvou dospělých dcer. Ještě stále se věnuju svému byznysu jako lektor vzdělávacích kurzů a soukromý učitel v rodinách pro děti od čtyř do cca třinácti let. Rodiče mi obvykle volají, když cítí, že s jejich dítětem není všechno v pohodě, ve škole se něco děje, doma se něco děje a oni sami ač dělají to nejlepší, tak to nějak nefunguje. To je ideální čas, abych přišla jako třetí osoba, která se „na to koukne“ a navrhne tu nejlepší strategii. Nejdříve pracuju na tom, aby se mnou dítě dostalo prostor k uvědomění si sebehodnoty, prostě pracuju s jedinečností toho dítěte. Většinou to jde potom dost hladce a v rodině se uleví, ten „kámen“ se zmenší, anebo celá záležitost dostane jiný úhel pohledu, ten radostnější.
Mám dvě dospělé dcery
Jsem nadšená, jak jsou krásné. Jsou to krásné mladé ženy. Vidím, jak si dokáží jít za svými sny. Zkoušejí nové věci, ať už jsou to rozličné sporty, kurzy osobního rozvoje, nové projekty, setkávají se se zajímavými lidmi, sebevzdělávají se, zkrátka nečekají, že se o ně někdo postará…Taky jsem překvapená, jak smysluplně tráví svůj volný čas a na co zaměřují svoji pozornost. Pochopila jsem a uvědomila jsem si včas, že největším darem, který jim jako máma můžu dát, je svoboda a podpora. Taky jsem si uvědomila, že to nejlepší, co jim můžu dát, jsem Já Máma, která je ve své síle, je spokojená, žije aktivně, stará se o sebe po všech stránkách, sebevzdělává se a září…Taky je fakt dost podstané uvědomit si, že děti nejvíc potřebujou bezpodmíněčnou lásku, prostor a bezpečí. Toho není nikdy dost.
Jaké to bylo, když obě holky odešly
Starší dcera odešla z domova před šesti lety, ani jí nebylo dvacet let. Tehdy jsme rozpustili s manželem několikaleté formální manželství a rozstěhovali jsme se. Mladší dcera, tehdy neplnoletá, zůstala bydlet se mnou. Taky jsem přestala být zaměstnancem a odešla jsem na vlastní nohy. Bylo to hodně změn najednou, jednoduché to nebylo. Děkuji dodnes svým dcerám za to, jak mi věřily, že to dokážu. Podporu od svých rodičů jsem neměla vůbec žádnou.
Mladší dcera začala brzy studovat střední školu mimo Prahu a přijížděla domů jen na víkendy a prázdniny. Začalo to být paradoxně to nejlepší období pro naše společné vztahy všech tří žen. Období velkého objevování toho, na jakých základech je život každé z nás postaven. Pozornost jsme obracely na uvědomování si rodinných vzorců a mýtů, které jsme začaly měnit.
Dnes jsou naše společné vztahy velmi láskyplné. Miluju svoje děti a podporuju je. Nejsme spolu každý den, ale víme…
Moje porody a jaké jsem měl pocity
Vychovávána jsem byla přísně a spousta otázek jako je třeba menstruace, intimita a ženství bylo v naší rodině tabu. Když jsem byla v pubertě, tak jsem si nějaké informace tajně přečetla v nějaké brožuře, kterou jsme měli doma v knihovně. Naštěstí jsem měla takovou úžasnou nadčasovou babičku, která dělala, co mohla, aby mi předala to nejlepší, co uměla. A tak předávala, vyprávěla, radila. Byla nesmírně vlídná a trpělivá, taková ta babička s velkým srdcem. Obě moje babičky měly těžké porody. Velmi těžký porod měla i moje maminka se mnou. Nedostala jsem do života žádnou jinou „pravdu“ než takovou, že porod je hrozný, bolestivý a že se na něj může i umřít. A tak to taky bylo. První těhotenství v roce 1988 jsem přežila s těhotenskou cukrovkou, úpornými bolestmi zad a nevolnostmi. Sám porod byl zdlouhavý a velmi bolestivý. Myslela jsem si, že to nepřežiju. Porodní asistentka si nakonec lehla na moje břicho a vytlačila dítě ven. Tržná rána byla velká.
O druhém těhotenství jsem skoro pět let nechtěla ani slyšet. Všechno nějak logicky přebolelo a chystala jsem se ke druhému porodu. Něco bylo jinak. Když jsem se nad tím zamýšlela, co to bylo, tak jsem už jednak věděla, jak porod probíhá a určitě jsem změnila svá očekávání. Taky jsem věřila, že to bude jinak a bylo. Všechno už jsem svým dcerám dávno vyprávěla.
Moje prvorozená dcera je Martina, která k vám všem promlouvá těmito stránkami. Není žádným tajemstvím, že i příběh o jejím narození dal k tomu impuls. Dnes už vím, že porod může být přirozený a láskyplný, krásný i bezbolestný.
Zase sama za sebe. Jak to vnímám?
Nejprve musím reagovat na „Sama za sebe“… Sama za sebe jsem opravdu až teď, posledních pár let. Jak jsem řekla, být v naší rodině „sama za sebe“ nebylo pro mě možné. Poslouchat autority na všech frontách bylo předepsané a taky bylo žádoucí nevyčuhovat z řady a jít s davem. Abych splnila očekávání, o kterých jsem si myslela, že musím splnit, tak jsem vždycky všechno, co se mi dalo na talíř, snědla. Taky jsem si myslela, že se musím výborně učit, aby ze mě něco bylo a rodiče měli radost. Žila jsem v domnění, že když budu dělat všechno, co se po mně chce, tak budu víc milovaná a táta s mámou si toho všimnou a nebudou se tak hádat…a tak jsem byla tou hodnou holčičkou, tlustou holčičkou. Celá naše rodina to těžce nesla. Už ve školce jsem věděla, že jsem tedy jiná, protože ostatní děti byly normální. Celé dětství i dospívání to šlo se mnou. Věděla jsem, že nejsem přijímaná taková, jaká jsem. Vztah mých rodičů jsem vnímala jako neharmonický a udělala bych všechno na světě, aby tomu tak nebylo. Hubla jsem a tloustla a tak to šlo dál. Posbírala jsem si do života spoustu strachů, mýtů a programů jako např. „Nejsem dost dobrá“, „Nejsem dost hezká“, „To nezvládnu“, „Nikdy nebudu jako ostatní“…Bylo mi 36 let a měla jsem za sebou čtyři břišní operace. ..
A jak je to teď: Pochopila jsem, že změnit svůj život můžu jen já sama. A za to jsem převzala plnou zodpovědnost. Našla jsem lásku k sobě, objevila svoje krásný tělo. Odpustila jsem si všechny svoje nedokonalosti a přijala jsem se taková jaká jsem. Jdu si za tím, co mě baví a co opravdu chci. Zasloužím si to.
V současné době jsem plná životní energie až životní vášně pro vychutnávání si každého dne. Ke svému tělu jsem laskavější, více si ho všímám, hladím a dotýkám se ho. Dá se říct, že to dělám každý den. Za poslední roky pociťuju velký příliv erotické = životní energie, rozkoše a otevřenosti, jakou jsem nikdy neměla. Díky svojí otevřenosti dávám i dcerám svobodu a taky podněty k tomu, aby dělaly v životě to, co je baví a aby posouvaly svoje hranice bez předsudků, omezení a tabu. Tím, že jdu dál já, mohou jít také, takže jdeme všechny a kdo chce, ať se přidá…Jo, jsem skvělá máma.
3 tipy na to, jak být dobrou mámou
Teď musím zapátrat v paměti, co jsem vlastně dělala, když jsem vychovávala svoje děti…???
I když už jsem měla vlastní rodinu, bylo pro mě dost těžké, jak už jsem řekla, být sama sebou. Stále tu byly velmi pevné rodinné zvyklosti, se kterými se počítalo, že je taky tak budu dodržovat. Navíc se tím naším rodem žen tahne jejich dominance, přemíra mužského principu a smysl života vidět jen a jen v práci. Ten ženský princip je silně upozaďován. Řekla bych, že s tím souvisí neschopnost sebelásky, přijímání a dávání lásky všeobecně, projevování citů a respektu. Takže první tip na to, jak být dobrou mámou, je: Naplň se láskou. Jedině to, co objevíš uvnitř sebe, můžeš potom rozdávat. Uvnitř tebe je všechno.
Až když holky byly starší, tak jsem se o ně přestala bát. Cítila jsem to tak, že jsou mým největším pokladem, který mám. Strach byl v mém životě dost mocný. Měla jsem strach říkat věci tak, jak je cítím a jak je chci. Byla už jsem sice dospělá, ale žila jsem stále podle nějakých cizích způsobů, rad a doporučení. To se ode mne očekávalo a já jsem to plnila. Nežila jsem svůj život a pořád byl někdo, kdo mi do něho mluvil…Nedokázala jsem to zastavit a dělala jsem to nejlepší, co jsem v té chvíli uměla. Dokonce jsem si myslela, že „Nejsem dost dobrá máma“. Takže druhý tip na to, jak být dobrou mámou, je: Buď autentická v každé chvíli tvého života. Přijmi všechny svoje nedokonalosti. Víš přeci, že děláš jen to nejlepší, co můžeš.
Před pár lety jsem se svých dcer ptala, kdy jim opravdu bývalo se mnou hezky…Ani se moc nezamýšlely a řekly, že „když jsem je nechala jen tak být a mohly si dělat, co chtěly…“ Uvědomila jsem si vlastně, že jsem to dělala dost často! Důvěřovala jsem jim v mnoha věcech a podporovala je ve vlastních rozhodnutích. Je dost možné, že to byly velmi podstatné okamžiky, kdy si mohly vydechnout a být samy sebou. Zároveň jsem je vedla k tomu, že za každým vlastním rozhodnutím je taky zodpovědnost. Třetí tip, jak být dobrou mámou, je: Podporuj a důvěřuj, že to tvoje děti dokážou samy.
Není na co čekat. Je mi padesát a život mě baví. Taky mě baví stále objevovat nové věci. Univerzita třetího věku ještě není pro mě, ale zato je ze mě čerstvá studentka výcviku s mezinárodním certifikátem Sexuological bodywork. Jdu do toho a úplně tím žiju. Tělo řekne vše.
Krásné a nejkrásnější dny všem úžasným mámám přeje Irba
