Řvací technika

Snad každá maminka slyšela o tzv. „řvací technice“, a mnohé z nás si ji vyzkoušely na svých ratolestech. Když jsem se od kamarádek o této technice dozvěděla, byla jsem velice překvapená, že něco tak drastického se používá, natož, že to může i fungovat. Netušila jsem jak tuto metodu budu hojně využívat. Jako prvorodička jsem měla představu o odnaučování zlozvyků velice zkreslenou.

Poprvé jsem se rozhodla vyzkoušet na svém synovi, když jsem se chtěla alespoň trošku vyspat. Syn se mi budil v noci snad stokrát. Stále jsem si říkala, že je to jen hloupé období, nebo rostoucí zoubky. Jenže ze dnů byly týdny, z týdnů dva měsíce. Tak jsem rozhodla, že tomu udělám přítrž. Šla jsem spát do ložnice a když nastal jeho čas řevu, nepřišla jsem hned. Po deseti minutách jsem synka položila, pohladila a odešla. Křik trval první noc hodinu. Jak mě bolelo srdíčko nemusím maminkách říkat. Další den jsem se bála noci. Pláč tentokrát trval „pouze“půl hodiny a třetí noc jen pět minut. Vážně to zafungovalo. Pochopil, že maminka nepoletí jak on si zařve. Synek spává konečně celou noc. Po druhé jsem se rozhodla opět použít řvací techniku, abych naučila spát synka po obědě v klidu doma. Od malička se bránil spánku, býval přetažený a bez pláče a křiku se to neobešlo. A tak sem si řekla dost. Po jídle jsem syna uložila do postýlky a odešla. Pláč trval půl hodiny a usnul. Každým dnem se interval zkracoval. Nyní usínáme v klidu a s úsměvem na tváři.A do třetice se tuto metodu pokusím v brzké době vyzkoušet na odnaučení dudlíku.

Vím, že jsou maminky, které nechat dítě vyřvat odsuzují. Někdo dokonce tvrdí, že to může zanechat psychické následky na dítěti. Ale já si myslím, že si s námi děti nemohou dělat co chtějí. A mě osobně nic jiného na toho mého prďolu nezabralo.