Když jsem se dozvěděl, že budu táta, měl jsem smíšené pocity. Jasně, těšil sem se na své první dítě, ale měl jsem také obavy, zda jako živitel rodiny obstojím. A nejen to, měl jsem strach i ze změn, které nás čekají. Věděl jsem, že vše se budu točit kolem dítěte. A při představě plačícího dítěte, probdělých nocí, pokakaných plen a válejících se hraček po celém bytě mě rozbolelo strachem břicho. Měl jsem i obavy zda náš vztah to vydrží. Co když žena bude mít jen zájem o dítě a já bude tiše jen někde přihlížet? Co když se už se ženou nikdy nedostaneme na dovolenou? A co náš intimní život? Honilo se mi v hlavě milion katastrofických scénářů, které mohou nastat. Jasně, byly to malicherné blbosti, ale já vážně dostal strach. Dítě je závazek na celý život, nemůžeme rozhodnutí vzít zpět a dítě vrátit.
Žena byla šťastná a nepřipouštěla si žádné problémy, které mohou nastat. To jsem vážně nechápal. A velice mě tížila představa, že já budu ten živitel rodiny, co nemůže selhat. První zatěžkávací zkouška mé peněženky byla, když jsme pomaloučku začali nakupovat věci pro prcka. Tisícovky jen lítaly, ale to nemusím žádnému rodiči asi vykládat.
Blížil se den našeho prvního velkého ultrazvuku. Dnes jsme se měli dozvědět zda čekáme holčičku nebo chlapečka. Žena byla jak na trní, jo, jasně, já taky. Ale „neotravoval“ jsem s tím kluky v práci. Čekání na chodbě než nás zavolají dovnitř byl nekonečný příběh. Konečně! Na obrazovce se objevil malej človíček, který sebou tak hrozně mlel, mé dítě! A dokonce syn! Vytoužený syn. Slzy se mi draly ven. Poprvé jsem ucítil otcovskou lásku. Oba jsme z kliniky odcházeli jak opaření, šťastní, prostě jsme byli jiní. S láskou jsme v ruce žmoulali obrázek ultrazvuku našeho synka. Jo, byl jsem pyšný táta. Když šli na mě nějaké chmury, strach a obavy, vždy jsem si vzpomněl na ultrazvuk a vše bylo zažehnáno. Jak rostlo bříško a blížil se porod, obavy se zase vynořovali. Zda bude žena v pořádku, co když nestihnu z práce dojet? Co když budou nějaké komplikace?Co když nezvládnu porod a já se jim tam složím? Zase milion co když? Obdivoval jsem jak je žena klidná. Vypadalo to, že snad rodím já a ne ona. Upřímně, kdybych měl rodit, tak jsem asi bez dítěte.
Nastal den D a jeli jsme do porodnice. Bože, takový pocit beznaděje co jsem prožíval. Nemohl jsem nijak ženě pomoci, nevěděl jsem už co říkat, jak ji ulevit od bolesti. Nejraději bych řval s ní. Ale byl jsem rád, že jsem mohl pomoci když žena tlačila a já ji držel za ruku a pomáhal držet hlavu. Když jsem viděl její rudý obličej, myslel jsem si že omdlím asi dřív než ona.
A najednou to bylo tady. Slyším pláč. Syn je na světě! Vypadalo to, že je vše v pořádku. Oba zdraví. Dostal jsem do náruče malého pomuchlaného človíčka. Najednou všechny obavy byly pryč a cítil jsem lásku. Co nastalo po příjezdu domů z porodnice napíši třeba příště, ale každý rodič si to umí živě představit ☺.
