Milé dámy,
hned na úvod se vám musím k něčemu přiznat. Holky z týmu mě poprosily o tento článek – můj příběh – a vůbec, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Napřed jsem si myslela, že je to tím, že to má být psané a já vlastně nikdy nic kromě slohu a seminárek do školy nenapsala :-D a už vůbec ne veřejně na internetu! Nedávno mi ale na našem prvním setkání maminek-blogerek došlo, že svůj příběh dost možná nedovedu ani říct.
Přemýšlely jste někdy nad tím? Co řeknete, když vás někdo požádá: řekni mi svůj příběh. Je to něco docela jiného, než když přijdete na pohovor a řeknete... v roce 2005 jsem odmaturovala, pak jsem nastoupila na vysokou šlolu, zároveň jsem pracovala na částečný úvazek atd. Váš příběh není životopis. Váš příběh jde zevnitř vás a aspoň pro mě osobně je to chvíle, kdy si uvědomuju KDO VLASTNĚ JSEM a CO CHCI. Ok, takže jaký je můj příběh?
V roce 2005 jsem odmaturovala na přírodovědném gymnáziu...nooo dobře, takhle ne. Ale je to tak.
Můj příběh – má cesta se vlastně nechá popsat jako boření 3 mýtů:
1) musíš mít dobré vzdělání, aby z tebe něco bylo
2) musíš se nějak chovat, aby tě lidi měli rádi
3) musíš nějak vypadat, aby tě muži chtěli
Komu to něco připomíná? Já doufám, že hodně z vás to mělo podobně, že mnoho z vás se v tom pozná. Protože není nic lepšího, než zjistit: „ona to má taky tak, nejsem v tom sama a můžu s tím něco udělat“. A to je moje velké přání – inspirovat vás na vaší cestě. A třeba se ode mě dočkáte i dalších článků, začíná mě to bavit.
Dobrá, takže když jsem odmaturovala, začala jsem žít svůj mýtus č.1. - "Musíš něčím být."
Ve své honbě za vzděláním jsem málem měla 3 vysoké školy. A to vážně nejsem „biflovací typ“. Fakt ne. Pokaždé jsem se pro něco nadchla a řekla jsem si: „tohle je konečně ono“. Tohle chci dělat! A ejhle, po x letech strávených na oborech jako demografie, sociologie, psychologie, krizové řízení... jsem najednou nemohla. Nemohla jsme už nic číst. Nic se učit. Přitom mě to na začátku tolik bavilo! Jenže jsem to dělala jen kvůli ostatním. Nemyslím tím, kvůli tomu, abych rodině předvedla, že budu mít titul. A už vůbec ne kvůli tomu, že by mě s těmito obory čekaly nějaké zářné vyhlídky na skvělý plat. Měla jsem vždycky „vyšší cíle“ - vyřešit nějaký problém ve společnosti, pomáhat ostatním (hm, tohle kdybych u zkoušek na psychologii tehdy řekla, asi by mě vyhodili :)...a tak. Soustředila jsem se hlavně na ostatní lidi a zapomínala sama na sebe.
Věřím, že když bych se v téhle době zeptala sama sebe: Co vlastně chci nejvíc na světě? Tak bych vůbec nevěděla. Protože jsem byla naprosto „analytický, hlavový typ“, tak jsem dost dlouho dokázala sama sebe ukecávat. Jenže pak mě z ničeho nic zradilo tělo a během 14 dní strávených v nemocnici jsem konečně měla čas přemýšlet. Najednou jsem si uvědomila, že mi tam je líp než v normálním životě! Tam jsem totiž „nic nemusela“. Odešla jsem ze své poslední školy, odstěhovala jsem se od rodičů a změnila si křestní jméno. Víte, že jsem se kdysi jmenovala „Lenka“??
A jsem u mýtu č. 2: "Musíš se nějak chovat, aby tě lidi měli rádi."
Tak tady vám rovnou řeknu, že to je naprd. Protože pokud máte pocit, že vám nefungují vztahy s dalšími limi, je to jen a jen kvůli tomu, že v těch vztazích nejste autentiční nebo neumíte komunikovat. Úplně tu vynechávám „chovat se nějak, abych se zalíbila“, to jsem stejně nikdy neuměla. Spíš jsem měla často strachy vyjádřit výrazně svůj nesouhlas, protože „to přece nemůžu“.... chápete: „to se prostě nedělá“ ;-)
Víte, kolik vám odpadne starostí a přibyde energie, pokud se budete chovat v souladu sama se sebou? A věřte tomu, že lidé vás budou mít rádi o to víc. A ti, co třeba odejdou, zkrátka odešli proto, že už s nimi nehrajete žádnou hru. I tohle je součástí mého příběhu. Postupně jsem se přestala stýkat s mnoha lidmi z minulosti, protože byli zvyklí na „moji hru“ - tu vyplašenou vždycky příjemnou Lenku, která se obává jakéhokoli konfliktu, protože pak by jí lidi neměli rádi. Ne že bych tyhle lidi neměla ráda, ale hodně z nich mi už teď moc nerozumí a nechápe „co se se mnou stalo“. Věřte nebo ne, stala jsem se sama sebou. :)
Mýtus č. 3. - "Musíš nějak vypadat, aby tě muži chtěli."
Doplnila bych: musíš se podle toho taky chovat... Všechny návody na to, jak být „sexy dračice“ mě vždycky frustrovaly. Jako kdyby ve světě byl jediný ideál krasavice, po které všichni muži touží! A rady mého táty ve smyslu: jestli se budeš takhle chovat, tak od tebe každej uteče, mi akorát zkomplikovaly život. Až po mnoha vztazích mi došlo, že to opravdu není tak, jak jsem si myslela a jak se říká. A že dost možná celá společnost žije v představě o vztazích a žije vzorce, které nejsou dlouhodobě funkční. O tom jsem se přesvědčila, když jsem byla se svým, nyní už bývalým, partnerem na kurzu pro páry s Richardem Vojíkem. Zažili jsme tehdy nespočet situací, kvůli kterým se lidé běžně rozchází. A my je tehdy zvládli. Zkrátka proto, že jsme se začali vnímat a věděli, že se prostě máme rádi a chceme být spolu.
Nakonec po dalších několika měsících, jsme zjistili, že se naše další cesty rozchází. Přesto jsem za tento vztah neskutečně vděčná. Je tam spousta věcí, za kterých si tohoto muže vážím. Nejvíc si ale vážím sama sebe za tuto věc – přišla jsem na to, že pokud nedokážu být ve vztahu sama sebou, nic mi to nenahradí. Nic. I když se může zdát, že „mi v tom vztahu přece nic nechybí“.
Tím se dostáváme na závěr. Teď už se s vámi chci jen podělit o to, co dělám teď. Je to jednoduché – odcházím ze své předešlé práce, protože to nebylo pro mě: mužský strategický svět zaměřený na výsledky. Začínám dělat to, co mě baví a poznávám, co to vlastně je a na co mám talent. Někdy si říkám, že je to docela trapas, nevědět to v 28 letech. Ale víte co? Lepší pozdě než nikdy. Uvědomila jsem si, že chci skončit se svým životem „od pasu nahoru“ - kdy vládne hlava a na emoce se zapomíná nebo se odsouvají „až na někdy“, „až na to bude čas“.. Nadchla mě tantra a práce s tělem, protože to vnímám jako přímou cestu k emocím, k tomu, co jsem celý život skrývala. Tělo zkrátka neoklamete. V létě se účastním výcviku v sexological bodywork. Co se bude dít pak, uvidíme a určitě vám o tom nezapomenu napsat. :) Moc se na to těším.
Co tady na Mámama.cz vlastně dělám?
Nejsem tolik zaměřená na těhotenství a porod, jako Martina. Jsem tu, protože, i když sama zatím nemám děti, tak až je budu mít, budu vědět, že jsem stále žena. A moc si přeju, abyste byly takové i vy – stále byly ženami i když třeba máte zapatlaná trička od přesnídávky a nestačíte se učesat, protože zrovna při cestě do koupelny vám začalo maličké plakat nebo si to starší rozbilo koleno. Stále jste ženy se svými city a potřebami, stále jste „nejen máma“. A stále si přejete být moc šťastné a v souladu se světem kolem vás a se svým tělem.
Chci vám říci, že s příchodem miminka to celé nekončí. Možná tu jsem takový ten člověk, který si včas všimne, že se to celé scvrkává do plenek a dudlíků a něco tu začíná chybět.
Možná si říkáte: „Co ta o tom ví? Ta se jednou bude divit, až bude mít sama děti. To jsou jenom teorie.“
Jo...jsou to teorie. A možná se budu divit. Jenže se taky možná jednou ohlédnu, až mi děti odejdou z domu a řeknu si – tohle byla fajn etapa života a teď můžu pokračovat dál, protože jsem za celou tu dobu nezapomněla na to, kdo jsem...
