"Martino, vyjmenujte mi 10 nejčastějších komplikací u porodu."
Ach ne. Už je to zase tady, po stopáté odříkat to samé. Proč?
Nejmenuje se tento předmět náhodou "Péče o ženu při fyziologickém porodu?"
honí se mi hlavou zatímco zpocená stojím před tabulí u zkoušky.
S tímhle jsem nepočítala, učila jsem se dotepání pupečníku,
správné rotace miminka a rozměry pánve.
Komplikace tam také byly, ale spoléhala jsem na to,
že budou tak trochu na druhé koleji.
Lovím je v hlavě a opakuji naučené fráze, profesor je nadmíru spokojený,
nechápu, že ho ještě po těch letech baví poslouchat pořád to samé.
Kývá, já opakuji učebnici, dostanu za jedna a ptám se.
"A o přirozeném porodu nic slyšet nechcete?"
"Ale slečno, co vás nemá, přirozený porod? To už se brzy přestane dělat."
Tak se rozloučím a vyjdu na chodbu.
Sednu si na lavičku a vůbec nemám radost, že mám hotovou zkoušku.
Je mi 22 let, jsem 200 km od domova plná nadějí a ideálů,
je zima, tma a je mi smutno. Sedím a vzedme se ve mně:
Ale TOHLE jsem nechtěla, to není ono, tohle je špatně.
Nesnáším zmírňovat utrpení.
Musí existovat způsob, jak pomoci ženám, aby hezky porodily.
Kde se to učí?
