Odjel na lyže... Stejně jako byl včera na rande. A před dvěma dny znova... Táta mých dětí, se kterým už netvoříme pár. Člověk, kterého jsem kdysi milovala, ze kterého se ale vyklubal opak někoho, po kom jsem vždycky toužila. Byla jsem zamilovaná. Každá z nás zažila ten pocit, kdy srdce buší tak, až máte pocit, že vyskočí. To povyskočení a leknutí při pípnutí sms. Ten úsměv při následném čtení. Ten nepopsatelný pocit lásky, štěstí, naplnění, spokojenosti zná každá z nás. Začátky jsou vždycky krásné. Jsme hluché, jsme slepé a spoustu věcí buď přehlížíme nebo alespoň přehlížet chceme.
Stejně jako u mě. Přehlížela jsem, že je líný a že staví sebe na první místo. Vždy musel mít své pohodlí a pokud jsem ho "donutila" zvednout se z postele třeba jen kvůli tomu, aby si po sobě uklidil, bylo to špatně. Já byla špatná. Peskovala jsem ho, nenechala žít, otravovala zbytečnostmi. Nechtěl vidět, že mi přidává práci, že není tak složité uklidit si po sobě alespoň nádobí. Upozorňuji, že JENOM do myčky. Dva pohyby rukou, dva pohyby nohou. Ne... Něco jsem po něm vyžadovala, což on opravdu nemá rád. Když se po něm něco chce... Pak se narodila dvojčata. A on se musel zapojit. Hádky začaly nabírat na intenzitě, až dosáhly absolutního vrcholu. Jakmile se narodily děti, prozřela jsem. Jakoby mi spadly klapky z očí. Měla jsem pocit, že se mi to snad jen zdá. Jak jsem mohla být tak zaslepená? Nechtěl pomáhat a nechtěl se vzdát svého pohodlí. Na sílu, když už jsem na něj křičela. Pak pomohl... Ale to jen proto, že jsem ho donutila svou hysterií, jak on to nazýval.
Představte si mámu dvojčat, která je v zápřahu 24 h denně. Včetně nocí, samozřejmě. Děti vyžadovaly neustálou pozornost. A já pracovala, opravdu tvrdě pracovala. Veškerá péče byla na mně. Uplynulo 2,5 roku a najednou děti tátu odmítají. Prý je to moje vina, popouzím je proti němu. Hodně mužů si myslí, že děti jsou jen malé nerozumné bytosti bez vlastního názoru. Musím Vás, pánové, kteří tohle budete číst, vyvést z omylu. Děti jsou neuvěřitelně vnímavé, chytré a empatické. Ony rozumí všemu. Cítí, když se s nimi jejich táta nemá zájem hrát. Když si jich všimne až v případě, že po něm něco chtějí. Stejně jako vycítí, když je táta na maminku ošklivý. Když s ní mluví hnusně a když ji ponižuje. To je i náš případ. Proto jsem odešla. Už dávno... I když se dá i říct, že jsem ještě neodešla. Bydlíme spolu, v jedné domácnosti, v jednom domě s jeho rodiči. Ale nejsme partneři a nikdy už nebudeme. Už nechci... Nechci žít se sobcem, který má tak nízké sebevědomí, že si ho musí zvyšovat ponižováním své partnerky. To není život, to je přežívání. A nikdo z nás se přece nenarodil, aby přežíval...
Žít mezi lidmi, mezi které nikdy nebudete patřit, není snadné. Obzvlášť, když máte děti. Osobně bych řekla, že je to peklo. Peklo, ze kterého není úniku. Přesto jsem se dokázala vzepřít, rozejít se s partnerem a řešit situaci. Někdy je lepší zvolit si v životě obtížnější cestu k cíli. Prostě vydržet a ustát veškerý tlak, stres, bolest plynoucí z nastalé situace a jít svou cestou. I když tu cestu nikdo nechápe. Ale ono stačí, když jí věří člověk sám. Když věří sám v sebe. Když prostě vidí svou vizi, svůj sen, když mu věří. Pak dokáže zdolat veškeré překážky, dokáže jít pořád rovně, i když mu jsou házeny klacky pod nohy.
Každý z nás má šanci změnit svůj život. Jestliže je některá z Vás - skvělých, úžasných žen/maminek, nešťastná, máte možnost s tím něco udělat. Protože ten život, který se Vám momentálně nelíbí, můžete změnit. Ne zítra, ne za rok. Hned... Chce to jen velkou dávku odvahy, síly, energie a hlavně víry. Víry v lepší zítřky. Stačí zavřít oči a představit si cíl, ke kterému se chcete dobrat. Třeba je to krásný dům či nové auto. Anebo sníte o harmonickém domově jako já. Nic jiného než věřit nemusíte. Protože když máte víru, máte všechno. Sílu udělat první krok. Energii opustit svou komfortní zónu a vydat se do neznáma. Lásku k sobě samé, která Vás pohání dál a která nedovolí ostatním chovat se k Vám jako k nule.
Ženy, nejen maminky, každá z Vás do jedné jediné, jste osobnosti. Všechny jsme silnější než si myslíme. Stačí jen chtít... Chtít změnit cokoli, co změnit chcete. Tak začněte jednat a začněte tudíž ŽÍT!
