Jsem smutná... Zklamaná... Cítím se osamělá, svým způsobem podvedená, zrazená... Nevím, jak vysvětlit pocity v sobě. Nejde o žárlivost, nejde o závist. Přesto se cítím špatně, uvnitř mě všechno křičí a pláče. Má vztah...
Bývalý partner, se kterým dočasně stále musím bydlet v jedné domácnosti, má vztah. On jí říká kamarádka, já jí říkám partnerka. Když se s někým člověk schází, když o ní hezky mluví, když kvůli ní na sobě začne pracovat, jde o vztah. Jde o něco vážného, protože tomu druhému záleží na tom, jak vypadá, jestli voní, co si na sebe oblékne...
Tohle dělá přesně Michal. Rozešli jsme se skoro před rokem, prošli jsme spolu hodně krušným obdobím. Nikdo z nás nečekal, že to bude takové peklo. Rozejít se s někým a muset s ním potom ještě žít v jedné domácnosti. A najednou je tady definitivní konec, kdy on opravdu začíná žít sám za sebe. Tečka... Bez možnosti návratu, bez možnosti změny.
Udělali jsme spoustu chyb. Nadávky, hádky, ponižování, rýpání. Všechno dohromady a ještě mnohem víc. Jako bychom se nikdy snad ani nemilovali. Když jsem kdysi dávno četla, že od lásky k nenávisti je to velmi, velmi blízko, nevěřila jsem. Ale je to tak...
Jak se dva můžou milovat a o 7 let později se nenávidět?
Jak může mít pár děti a následně přestat fungovat jako rodina, rodiče? Snad úplně všichni prožili rozchod a následnou ztrátu. Životní období "PO" bývá těžké, náročné pro všechny zúčastněné. O to horší, když o druhém víte všechno, i to, že začíná žít jinak, nově. S novou partnerkou, novým stylem života.
Mnohem radši bych žila v bytě 1+1, jen se svými dětmi, sama. Než muset přežívat v obrovském domě, kde víte o druhých všechno, včetně toho, kdy kdo kam odchází či přichází. Jsem svědkem toho, jak se Michal definitivně odpoutává. Jak si začíná žít po svém, s někým jiným. Neměla bych skuhrat, sama jsem to tak chtěla a přála si.
Ale být svědkem, bezprostředně zúčastněným - tak tohle bych klidně oželela. Protože to bolí... Zraňuje to, je to jako sypat sůl do otevřené rány.
Proč?
Je smutné vzpomínat a bolí klást si otázky. Proč se to děje, co je to za lekci? Lidé tvrdí, že člověku vesmír nenaloží víc než toho dotyčný unese. Že život nepřinese nic, co přinést nemá. Potom se stávají špatné věci a my se ptáme "PROČ"? K čemu tahle lekce.
Stejné otázky si kladu já sama. Proč se tohle děje? Co se mám naučit? Upřímně řečeno, já odpovědi znám... Když půjdu úplně do hloubky, do svého nitra, odpovědi znám přesně. Vím, co se mám touhle lekcí naučit a vím, kam mě má zavést. Jen je těžké takové období vzduchoprázdna zvládnout. Přežít... Přečkat...
Je těžké se nelitovat a ještě těžší bojovat... Ale přece jen má všechno svůj smysl... A já se těším, upřímně se těším na dobu, kdy ten smysl vyjde najevo. Kdy konečně s jistotou budu moct říct "Je konec a já můžu jít dál. Jsem poučená, jsem vyrovnaná, odpouštím sobě a odpouštím jemu." Nemůžu se dočkat období světla a slunce. Protože ten pád musím přežít a následné vstávání na vlastní nohy bude o to sladší a o to víc si ho užiju...
