Poslední týdny těhotenství proběhly bez problémů, v dobrém naladění a bez obav. Dvě noci před porodem se mi už hůř spalo, měla jsem docela silné “menstruační bolesti”, které ustaly, když jsem vstala.
V sobotu ráno mi odešla hlenová zátka, během dne mě lehce pobolívalo bříško, ale cítila jsem se dobře. Den jsme si s Tomem (přítelem) užili procházkou na vánočních trzích, punčem, lasagnemi v italské restauraci, oba ve velmi zvláštní náladě očekávání a společného propojení, věděli jsme, že to jsou jedny z posledních okamžiků, kdy jsme sami dva.
V neděli brzy ráno jsem začala docela silně krvácet, takže jsme pro jistotu zajeli do porodnice na kontrolu, vše bylo v pořádku a podle vyšetření se zatím nic nedělo. Během dne jsem střídavě uklízela, spala, cítila jsem nepravidelné pobolívání podbřišku, které k večeru zesílilo. Byla jsem celý den sama doma, vyhovovalo mi to, byla jsem už trochu nervózní. Abych se zabavila, pustila jsem si pohádku a vyráběla vánoční ozdoby.
Ve 21.30 mi praskla voda a potom už to byl šupec. Zavolala jsem Tomovi do práce, ten dezertoval z operačního sálu a dorazil domů. Protože se mi nechtělo jet do porodnice předčasně, tak jsem ho přesvědčovala, ať se ještě navečeří (to se radí na kurzech a v článcích, že po odtoku vody je ještě dost času). Neposlechl mě naštěstí, jinak by musel Matouše vlastnoručně porodit doma.
Potom, co odtekla voda, začaly přicházet kontrakce rychle a hodně silně, cca po 3 minutách. Překvapilo mě to, protože celý den to byla docela pohoda. Tím pádem odpadlo rozhodování, do které porodnice jet, cestu do Jilemnice jsem si v tu chvíli nedovedla představit ani v nejbujnějších fantaziích.
Ve 22.30 jsme dorazili do porodnice, vzpomenout si při rozběhnutém porodu na tel. číslo a málem velikost bot manžela nebyl snadný úkol. Podle monitoru se jim kontrakce zdály ještě nepravidelné a nenasvědčující blížícímu se porodu, ale otevřená jsem byla už na 7 cm (!). Paní porodní asistentka docela čučela na prvorodičku, hehe.
Hned mě odeslali na sál, došla jsem tam otevřená na 9 cm. To už jsem cítila, že miminko začíná procházet ven, cítila jsem obrovský tlak a byla jsem v takovém zvláštním stavu vědomí, nevnímala jsem skoro, co se děje okolo mě.
No a na 3 stahy byl Matouš venku.
Když jsem ho uviděla, vůbec jsem nedokázala pochopit (a nedokážu to ani teď), jak se tak velké děcko dostalo z mého těla ven na svět. Opravdu je to zázrak a já jsem šťastná, že jsem mohla být jeho součástí.
Nedávno jsem četla rozhovor Martiny Bartošové pro časopis Maminka a popis toho, jak vypadají děti a matky po “bezbolestném” porodu a bylo to přesné. Matouš se rozplakal, ale tak nějak normálně, byl krásně růžový, nezmačkaný, uvolněný. Vypadal spíš jako už trochu starší mimi. Překvapilo mě, že je jiný než novorozeňátka co znám z fotek nebo videí, křečovitě stažená, fialová, vřeštící.
Po ošetření už neplakal, hned se přisál k prsu, mžoural na nás a vydržel tak celé 2 hodiny, které jsme po porodu společně strávili na sále. Já jsem se cítila dobře, skoro bez únavy, sama jsem se osprchovala a dala si večeři.
Tak a to je všechno, takhle to bylo.
Kdybych to měla shrnout, tak můj porod sice úplně bezbolestný nebyl, ale měla jsem a mám z něj skvělý pocit. Poté, co mi praskla voda zažívala jsem docela výživné kontrakce, velmi intenzivní a s krátkými přestávkami. Na druhou stranu, to trvalo jen 1,5 hodiny a uteklo to rychlostí blesku. To byla pro mě vlastně celá první doba porodní, protože jinak jsem se celý den cítila dobře.
Nejnáročnější pro mě bylo, když začal Matouš procházet ven, ten tlak byl obrovský. Naprosto nezvyklý pocit v těle, který mě samovolně nutil křičet. Snad ani ne bolestí jako takovou, vnímala jsem, jak ten křik, to zapojení bránice a břišních svalů mocně posunuje miminko ven a zároveň mu otevírá cestu (to víš, analýza z pohledu fyzioterapeuta). To ale trvalo jen chvíli.
Potom už stačilo 3x silně zatlačit, v podstatě bez nějaké bolesti a Matouš byl na světě. Nemohla jsem uvěřit, že to už je všechno. Tahle část na sále byla asi z pohledu pozorovatele i docela vtipná, já jsem to nějak nevnímala, ale z Tomova vyprávění jsem se docela pobavila.
Dost jsem totiž nadávala, odmlouvala a komandovala personál. Když mě po příchodu na sál chtěli zase připojit na monitor, údajně jsem doktora poučila slovy (cituji a omlouvám se za výrazy): “Teď mě monitorovali půl hodiny na příjmu, tak si to od nich zkopírujte do prdele”.
Co se týká porodních poranění, byla jsem nastřižená, i když jsem měla v úmyslu domluvit se, že epiziotomii nechci. V tom fofru mi to ale bylo jedno a porodní plán jsem nestačila ani vytáhnout, natož o něm nějak diskutovat. Nebyl to ale žádný problém, naprosto bez bolesti, jen pár stehů a hojení taky OK. Jinak žádné vnitřní poranění, zhmoždění, nic. Samozřejmě, že v následujících týdnech jsem proběhlý porod cítila, ale nebylo to nic hrozného. V pohodě jsem se pohybovala, mohla dělat cokoliv bez omezení.
Ženy, které jsem na oddělení šestinedělí potkávala rozhodně vypadaly mnohem hůř, navíc většina po císaři (!).
Další velmi pozitivní věc byla ta, že jsem nemusela vůbec hledat a budovat si vztah k Matouškovi. Museli jsme si samozřejmě zvyknout na úplně jiný rytmus života, naučit se o něj postarat, poznat co potřebuje a jak to vyjadřuje. Ale hned od první chvíle kdy se narodil jsem věděla, že k sobě všichni tři patříme, úplně přirozeně, jako by to tak bylo odjakživa. Do rodičovství jsme s Tomem vpluli nenásilně a láskyplně.
Celé těhotenství nebylo pro mě jen “cestou k dítěti”, ale i velkým vývojem mě samotné. Musela jsem se poprat s mnoha obavami a strachy (nezvládnu porod, bude to v nemocnici, nezvládnu se o dítě postarat, nebudu ho mít ráda, zničí to náš vztah s Tomem…) a občas to nebylo vůbec lehké. Ale dalo mi to hrozně moc.
A to, jak jsem zvládla porod mi dodalo obrovskou sílu a sebevědomí do života.
Když si představím sebe “před” a “po”, tak než jsem otěhotněla, byla jsem prostě holka.
Teď se cítím jako žena, silná, krásná, sebevědomá.
A je to i Tvoje zásluha (Martino), tímto moc děkuju.
