Nemohla jsem se dočkat svého synka, až vykoukne na svět. V těhotenství jsem se ráda koukala na filmy o dětech, četla knížky a časopisy pro maminky. Sledovala jsem maminky s kočáry a poletující děti na hřištích.
Všude jsem viděla jen usměvavé a hodné děti. Časopisy psaly jak děti krásně spinkají, hrají, papají a další nerealistické příklady, aby nastávající maminky asi moc nevyděsily ☺. Úplně jsem viděla, jak své miminko chovám, líbám, chodím na procházky a jsem spokojená maminka.
Jenže, to jsem netušila, že realita může být až tak odlišná.
Můj synek byl bohužel od narození šílený nespavec. Jiná novorozeňátka prospala půlku dne, ale ten můj rarach bych stále vzhůru. Krásně usnul v náruči, jenže takhle jsem nemohla fungovat. Pokud jsem synka položila, hned byl vzhůru a nedal se utišit.Takže půl dne jsem měla dítě v náručí a doufala, že mě ty ruce a záda neupadnou. Nebyl to jediný problém, který jsem musela překonat. Synek se mi nechtěl správně přisát, a ani laktační poradkyně mi nepomohla. Prsa byla bolestivá a krvavá. Každé kojení bylo nesmírné utrpení, ale kvůli mlíku pro synka jsem chtěla vydržet a nevzdát se. Měla jsem stále tvrdá a nalitá prsa, takže odsávačka byla moje druhá ruka. V noci kdy jsem nestála u synka a nekojila, tak jsem si musela odsávat mlíko a než jsem umyla savičku tak jsem šla zase kojit. Měla jsem pocit, že si nemusím ani lehat, že je to zbytečný komfort. Přes den jsem vypadala jak pomuchlaný papír. Rozhodně jsem nebyla ta veselá a odpočatá maminka. Čekala na mě další zkouška. Zánět prsu, a ne jednou, hned dvakrát. Šílená bolest, horečky, bolest zad a zimnice.Nebyla jsem schopna fungovat natož se postarat o dítě. Bohužel ani antibiotika nezabrala, takže jsem si trpěla pokaždé týden s jedním prsem. Hurá, dočkala jsem se vyléčení. Já zdravá, ale syn dostal rýmu, se kterou bojoval dva měsíce. Celodenní a vlastně i celonoční náplň bylo kojení, přebalování, odsání mlíka, odsání nosíku a uspávání.
Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se mnohdy zapomněla naobědvat, nebo usnula při kojení. Jsem ráda, že mi mohl pomoci manžel. Proto obdivuji samotné maminky, co musí tyto překážky zdolat sami. Hrozně mě mrzí, že jsem si začátky vůbec neužila, ale vlastně protrpěla. Nevím zda to tak má každá maminka, nebo jsem výjimka.
Ještě teď když si na to vzpomenu je mi zle, ale na druhou stranu jsem to dělala z lásky k synkovi. A věřím, že pokud bude druhé dítko, že jako už ostřílená matka budu vědět čeho se vyvarovat a jak si poradit ☺
